Křečík džungarský (Phodopus sungorus)

Křečík džungarský, latinsky Phodopus sungorus, anglicky Winter White Russian Hamster, je druh drobného hlodavce. Jeho nejbližším příbuzným je křečík Campbellův, latinsky Phodopus campbelli, který má stejně jako křečík džungarský 28 chromozomů, a z tohoto důvodu mohou vznikat hybridi těchto dvou druhů. Dále je systematicky blízko křečík Roborovského, latinsky Phodopus roborovskii. Taxonomicky jej můžeme zařadit do říše: živočichové, kmenu: strunatci, třídy: savci, řádu: hlodavci, čeledi: křečkovití, rodu: křečík.

Popis

Křečík dorůstá 9-11 centimetrů a váží 35-55 gramů (u větších nebo naopak menších jedinců je možná ještě tolerance do 5 gramů). Dožívá se 2-3 let, křečík dýchá s frekvencí 40-140 vdechů za minutu, jeho tep se pohybuje od 200 až 400 za minutu a stálou tělesnou teplotou 36,2 až 37,5°C. Typickým znakem jsou lícní torby, které začínají již v ústech a táhnou se daleko do boků. Křečík v nich přenáší potravu nebo materiál na stavbu hnízda. V případě potřeby pojme křečík do vaků až polovinu své váhy.

Jelikož se jedná o druh hlodavce, součástí jejich chrupu jsou čtyři hlodáky (dva v horní čelisti a dva v dolní čelisti), které rostou celý jejich život, a proto je třeba jejich obrušování. I zbytek chrupu je přizpůsoben jejich potravě, je zde absence špičáků a třenových zubů. Dohromady má křečík 16 zubů a celý zubní vzorek zní 1003.

Celé křečíkovo tělo pokrývá hustá, přesto načechraná srst, jež jej chrání před prochladnutím. Dvě malé uši vystupují jen lehce nad srstí. Oči, které jsou u všech povolených zbarveních černá, mají být korálkovité, ale neměla by působit příliš vypouleně. Ocas je omezen pouze na 0,2 až 0,7 centimetru. Na předních končetinách se na každé pacce nachází čtyři prsty s drápky, kdežto na zadní končetiny jich je pět. Křečík se ze svých smyslů nejvíce spoléhá na čich, sluch a hmat (využívá vibrousů). Jelikož se jedná o savce s nejvyšší aktivitou za soumraku, hluboké noci a pozdního rozbřesku, na zrak se příliš nezaměřuje.

Povaha

Křečíci mají od přírody velmi milou a zvědavou povahu. K lidem se převážně chovají přátelsky, mýtus o jejich agresivitě pochází od hybridních křečíků z chovatelských potřeb a burz, kteří jsou skutečně následkem vrozených neurotických poruch k lidem často agresivní. Jen velmi málo čistokrevných křečíků džungarských se projevu agresivně a za těch pár výjimek může většinou nezodpovědný přístup ze strany chovatele či majitele v jejich raném věku nebo špatné zacházení či nemoc. Mláďata jsou ze začátku ostražitá a nedůvěřivá, ale velmi rychle si zvykají na nový domov. Po získání důvěry, což jde nejlépe přes odměny, se z nich brzy stávají rodinní mazlíčci. Díky své nekousavé povaze jsou vhodní k dětem. Samozřejmě musíme počítat s tím, že se nejedná o hračku a v případě neohleduplného zacházení se samozřejmě umí bránit. Někteří jedinci často sami rádi upozorňují, když se jim něco nelíbí. Z těchto důvodů je dobré, aby při manipulaci s křečíkem menším dítětem byla vždy přítomna starší osoba a naučila dítě s křečíkem správně zacházet. Nejvhodnější domovem pro křečíky se většinou stávají starší děti, které si křečíky pořizují jako svá první zvířata.

Běžně rozšířenou chybou bývá, že si lidé ze strachu, aby se jejich svěřenec necítil osamělý, pořizují vícero jedinců do jedné ubikace. Sice existují výjimky, kdy se snesou dvě sestry a podobně, ale z naprosté většiny se křečíci džungarští projevu samotářsky. Jsou to poměrně teritoriální zvířata a je pro ně mnohem přirozenější bránit si své území než jej sdílet s dalšími křečiky. Nejlépe se snášejí dvě sestry, matka s dcerou nebo přibližně stejně staří samci v případě, že se v jejich okolí nevyskytuje žádná samice.

Křečík v přírodě

V přírodě můžeme křečíka nalézt na travnatých stepích Kazachstánu, Severní Číny, jižní a severní Sibiře nebo Mongolska. Vyskytují se od nížin až do hor s maximální výškou nad mořem 3000 metrů. Díky svému původu jsou křečíci spíše náchylnější na průvan než zimu. Přírodně zbarvení jedinci mění v zimě svou srst na bílou, odolnější.

Žijí v rozvětvených norách se spoustou „pokojů“, které mohou být hluboké až 1 metr. Pravidelně se rozmnožují od března do listopadu, kdy samec navštěvuje vícero samic na území jeho teritoria. Zbytek roku žijí převážně samotářsky, pouze u větších nor se toleruje více jedinců. O březí samice se samec stará během porodu kvůli poporodní říji. Avšak nadále samici přináší jídlo a později i mláďatům. Na rozdíl od křečka syrského, samička křečíka po osamotnění mláďat mláďata opouští a vydává se hledat nové teritorium. Samec mláďatům nosí potravu, až dokud se nerozprchnou za novým životem. Křečík je schopný během jedné noci naběhat až 9 kilometrů.

K potravě křečíkům slouží semena různých rostlin a jejich zelené části, hmyz, larvy nebo i drobní živočichové. Na zimu si každý jedinec utváří zásoby jídla, avšak nikdy nehibernuje, pouze mění barvu srsti.

Historie chovu

V roce 1773 tento drobný druh poprvé popsal ruský cestovatel a zoolog Peter Simon Pallas. Do České Republiky se křečík dostal v 60. letech 20. století pod názvem křeček mongolský. V této době byl považován za poměrně vzácný druh a jeho odchov se nedařil. První jedinci přišli ze zoologické zahrady v Berlíně a přímo z území tehdejšího Sovětského svazu. Ve světě poměrně dlouhou dobu působil jako laboratorní zvíře, o jeho rozšíření se zasloužil Institut Maxe Plancka v Německu. V současné době mezi evropské chovatelské špičky patří Finsko, Švédsko a Nizozemsko. V České Republice od roku 2009 „papírové“ chovy spadají pod Český křeččí klub.

Zdroje: 

CHS Mandarin's: Chovatelská stanice křečíků džungarských [online]. Kroměříž: WowThemes.net, 2014 [cit. 2017-01-08]. Dostupné z: https://www.mandarins.cz

Pity: Chovatelská stanice křečíků džungarských [online]. Praha: eStránky.cz, 2016 [cit. 2016-12-10]. Dostupné z: https://www.pitynka.estranky.cz